Malá dušička

Bloudí duše pouští,
kam asi míří dál?
Snad jí Bůh odpouští,
to vše, co táhlo ji opodál.

Hříchy očištěny jsou,
voda je lehce smyla,
jen smutek sebou nesou,
kéž bych je s rosou slila.

Ach bojím, bojím se rána,
že tělo své naleznu mrtvé,
uslyším zvuk – jak krákorá vrána,
a zjistím, že to tělo je Tvé.

Mrtvý jsi Ty, příteli můj,
navždy Tě v sdrci svém uchovám,
milovala jsem život svůj,
ale nyní své tělo ubodám.

Bez Tebe...je mi tu smutno...