Anděl

Anotace: I anděl může zabít...a pak musí platit...

Oslnivě bílé vlasy,
zářivě bílý šat...
Vzdáleně tu vnímá hlasy,
nechce se otočit vzad...

V rukou svůj poklad svírá,
svou zlatou svatozář,
rudé slzy z tváří si stírá,
vzpomínajíc na jeho tvář...

Anděl...bývala...
nyní už není...
jak ráda by si pozor dávala,
kdyby věděla co všechno se změní..

Za lásku, co sama stvořila,
muž o život přišel,
svou vinou toho člověka zabila
i vinou citu, co mezi nimi vzešel.

A nyní sama svůj trest prožívá,
v bělostných rukách zlatý kroužek drží,
za skutky se platí - tak už to bývá,
sedí sama nad černou strží...

Cítí smutek a žal,
cítí bezradnost a samotu,
ví že život si kvůli ní vzal,
co hůř...cítí prázdnotu...

Roní slzy, ne však slané,
anděl pláče slzy rudé,
pláče krev toho, jenž mu srdce bylo vzané
a svůj trest si odpykává krutě...

Svatozář jí v rukou vyhasíná,
za chvilku se rozplyne
i její existence pomalu zhasíná,
její svitek života se tiše zavine...

Tak zase svět o anděla přišel,
kvůli čemu?
Kvůli citu co se mezi dvěma dušemi našel,
kvůli citu nepřatému...

Cítí jak jiskra života v ní slábne,
jak ruce jí zprůhlední,
slyší jak poslední slza krve ukápne,
a pak i ona přestane vnímat časy roků, měsíců a dní...