Ať nebolí

Ve špinavé stoce, dvě rybky plavou,
tak rok po roce, vodou zakalenou.

Ze zlomené duše, slova tečou,
prosím zůstaň po dobu věčnou.
Svět nikdy neuchráníš, před světem samým,
snad jedno srdce, naplníš, srdcem tvým.

Zklamaní je vyryto do našich hrudí,
a lidé nejsou jen dobří, i když to tvrdí.
A každý se může, tak snadno zmýlit,
za malou chybu, životy platit.

Jezero zkalené, již na dno vypuštěné,
čím je to, že zdá se být zas plné?
Nechápu jak a proč, však pocit mám,
že jsi mé všechno, že nejsem sám.

Zlámaná srdce se přeci smrti nebojí,
ale to mé má strach ze smrti tvojí.
Kéž ta moře bolesti z vod a solí,
neplní tvoje jezero, ať už nebolí!