Dno smutku

Po lících mi kanou slzy,
možná pozdě, možná brzy.
Bojím se sám sebe, víte ?
Těžko říct zda pochopíte...

Úsměv hlupáka na tváři,
pocit klidu vmě vytváří.
Ztratil jsem se v sobě,
už nepomůžu dnešní době.

Nevím zda na své cíle,
připraven v plné síle.
Ale překráčím hranice,
schopností v psychice.

Přirovnal bych se k listu stromu, který padá, unášený větrem, prozatím nevědě kam.

Znáte? Vlny smutku hravě,
ovládají vás tam v hlavě.

Je to špatný citem žít?!!
Je to snad špatný snít?!!
Hledáním čtvrtého rozměru,
můj život ztrácí na směru.