Anotace: když jsme smutní, smějeme se, neb to je jediný způsob, jak přežít...
když jsme smutní
a máme strach
smějeme se
zažehnávaje chlad
uvnitř nás...
já teď na rtech
úsměv mám
svou duši
utopenou ve snech
nikam neschovám
ovládá mě smích
ten můj společník
nocí teskných
ten nevinný hříšník...
neb je to smích
jenž nám pomáhá
přežít světa hřích
slastně mě ovládá
.
.
.
/má tvář se směje
na život kolem
leč mé srdce pláče
nesmířeno s bolem
.
...který....
je
mým
světem/
Copyright © 2008,Caracol
pěkná,já také můžu smích rád bavím smíchem okolí,ale nesnáším situace kdy ti od slz nic nepomůže.
07.11.2008 19:34:00 | Barci
"Život je smutné jeviště, člověk musí hrát i když srdce krvácí, musí se umět smát.." přesně tak to dělám já...tvá báseň je něco jak profil hodně z nás...moc krásně napsaná..hodně mě zaujmula
30.10.2008 23:08:00 | Dev_LATea_princess
Také jsem se to naučila - schovávat smutek kdesi hluboko v duši a do školy chodit usměvavá - tak, aby nikdo nevěděl(a někdy i já) o tom, že mě něco trápí...ona je to totiž jediná možná obrana
19.10.2008 16:08:00 | teranosaur
Jednou nebo vícekrát každý zažije ten pocit.
Krásně napsáno.
17.10.2008 21:09:00 | JaniHani
Moc mě tahle básnička oslovila! A proč? Asi protože, jakoby mluvila o mě..přesně takhle já se chovám. A lidé okolo? často netuší..:(
17.10.2008 16:08:00 | Holka z davu
Znám ten pocit, kdy se člověk na povrch usmívá, ale uvnitř strasně pláče... ST! za obsah a myšlenky. Rozumím. Směješ se přes slzy, které nikdo nevidí...
14.10.2008 06:03:00 | NikitaNikaT.
moc pěkná báseň, ve které má každá řádka své zasloužené místo, což často u básní neplatí - alespoň pokud to vůbec může v poezii naprostý laik jako já posoudit :)
14.10.2008 01:03:00 | Djinii