Věže Jericha

Do ticha aplaudických výronů
šeptám v pohnutí neuronů,
že láska je jen nahý synek
zpitomělých nadledvinek.

V polibcích pářících se vzteků
halících duši do převleků
na pergamen z lidské kůže
čmárám v runách soupis tužeb.

Pak každý řádek polykám,
pak s frázemi se potýkám
a každá tiše umírá
zbrocená stiskem upíra.

A moje oči, rudě žhnoucí
podvolí srdce nehynoucí,
pod mými prsty utichá
můj dech jak věže Jericha.