Jdu spát...

Trávím čas ve špatné době,
a v naší nesmyslnosti,
přemítám o chladném hrobě,
v této místnosti.

Je nás tolik, je nás moc.

Sedím sám, v prázdný chodbě,
přiznávám se vám,
pročítám myšlenky obě,
Nežiju? Umírám?

Každodení duše ubírání.

A nesmyslnost života se mě ujímá,
nenaplněnost má.
Co přebývá?
Pravda a upřímnost tvrdá.

Mrtvý pokus o pomoc.

Na posteli z prachu a rzi,
další osamělou noc trávit,
ocitám se v temné nouzi,
když ráno musím se probudit.

Zrak se světlu neubrání.

Světlo se mi stalo knězem,
každý den mě pohřbívá...
A co dělat se srdcem?
Buď náhrobním kamenem!