Čtenář mraků

Ve vzdálené zemi,
možná to byl Tibet,
hleděl do vln mraků
básník, a chtěl se stydět.
Ze štočků němé kůže,
ze svitků pergamenu,
pořád si opakoval
já nezapomenu.

Až zapomněl.
Co vlastně neviděl.

V dálavě lidských srdcí,
začal se šťourat perem,
a teď chtěl všechno spálit,
být si svým vlastním Nerem.
Ze štočků němé kůže,
vzpomněl si na kouř ohně,
na její krátký úsměv,
co snad znamenal hodně.

Až zapomněl.
Radši by se neviděl.

Na břehu smutné říčky,
zárodku veletoku,
vzpomněl si na své básně,
na její jiskry v oku.
Možná, že měl být jiný,
možná měl zpívat tiše,
netoužit stavět věže,
a nesmrtelné říše.

Ve vzdálené zemi,
možná to byl Tibet,
hleděl do vln mraků
básník, a chtěl se stydět.
Ze štočků němé kůže,
ze svitků pergamenu,
pořád si opakoval
já nezapomenu.

Až zapomněl.