Prokletí

V nocích prázdna,
se myšlenka spřádá,
jen zhasnout světla,
a...

A ticho a tma, krásné nebe.
Připomíná mi život, tebe...
Nadále láme mě ta role,
bez křídel zůstávám dole.

Všeho se mi dostává mlčení,
nezasluhuji vysvětlení,
a nevím koho se ptát,
kdo odpovědi může mi dát?

Proč?

Proč nic jak dřív nechutná,
proč vrací se vzpomínka matná,
proč necítím důvod tu být,
proč je tak těžké snít.

Člověk pokazí co může,
ani já nejsem vyjímkou,
zvadnou nejhezčí růže,
i naděje zaniknou.

Už nevnímám čas, tak jako jiní,
pro mě další dny kouzelně nevoní,
počítám vteřiny, do tý poslední,
Budoucnost? Ta pro mě dávno není.

Asi zas jednu noc poprosím,
ať se víc budit nemusím...