Studený čumák

Má snaha zase za své vzala,
když básničku jsem tobě psala,
jsi studená,jako psí čumák,
tvé city se vypařily-jako šumák.

Já bez tebe rady si vím,
nehledám smíření,jen přát jsem ti chtěla,
že nebyl to dobrý nápad,teď jistě sním,
zapomeň na to-seš přeci skvělá.

Nosánek nahoru už zase máš,
jen nemáš nic,čím bys zářila,
rodinu svojí,ty málo už znáš,
jen pokračuj dál-proč by ses trápila?

Ty nemáš věc,co se jí říká svědomí,
s tím dávno jsem se smířila,
máš pocit,že každý tě hned ohromí,
však jednou poznáš-že ses mýlila.

Dármo tu budu mrhat veršem,
někomu,kdo nemá kousek citu,
já vím,jsem celkem snadným terčem,
jednou to poznáš-bez soucitu...