Dotek

Jak čas po vteřinách plyne,
v té prapodivné zimě,
noc v den zas zanikne,
aby přišel pro mě.

Být tak prázdný a přitom tak plný,
je nehřejivý pocit,
tak vzpomínám na sen matný,
z nějž v den jsem se ocit.

V něm víc dotek znamenal,
než králů bohatství,
když ruku jsem natahoval,
daleko, tam, pro štěstí.

Jen dotek lehký,
na chvíli pocítit,
dotek tak hebký,
ruku v ruce jít.

A svět rázem v sen proměnit,
ten sen,
z kterého se nechci probudit,
však je den..

Tak nechť snění,
odejde v zapomnění.
I dotek.