Jak?

Podivně prázdný,
každý ráno sním,
jak křišťál jasný,
vzpomínky vidím...

Silueta ve světle,
a přicházím k ní...
zrazujuje mě podle,
srdce mi vlastní.

Tak jako v květ,
nemůže přivonět.
Jako listnatý strom,
jenž nocí rozťal hrom.

A dotek tak chladivý,
srdci se blíží,
její dotek překrásný,
neustále mě tíží.

Tíží jak nejtěžší trest,
láskou jsem vinen,
dříve protkán krásou hvězd,
pád v umrlý sen.

Jen vědět bych chtěl,
proč blízkost dvou těl,
a souznění duše,
může uvadnout tak jednoduše.