Vrána - posel smrti

Černá noc – a ty v ní zanikáš.
Má paní…s černým peřím…
Do noci je slyšet jak žalostně naříkáš,
Své sny skrz nářek tvůj vířím
A vzpomínám…

V měsíčním svitu tvé peří září,
Tys poslem samotné smrti,
Jež dostihne mě v žaláři,
Co svět se nazývá – můj život se krátí…
Konečně…

To všechno kolem mě dusí…
Tenhle svět, jež pln je strachu a zoufalství.
Z toho všeho dělá se mi kůže husí,
Společnost zavrhla mě, dík trošce troufalství…
Chci pryč…

Pomoc mi a ukonči tohle soužení,
Soužení člověka jenž na všechno je sám,
Ty která prolétáš světa sklepení,
Neponechávej mě už odporným lidským hrám…
Prosím…

Lidi jež nazývají se přáteli ubližují a klamou,
Ti kteří chránit by nás měli myslí na sebe jen,
Ti všichni srdce na kousky mi lámou,
A ty se divíš, že já už nežiju ten růžový sen?
Pravda bolí…

Vyhaslé modré oči sledují svět,
Nikde nikdo koho bych zajímala,
Vždyť stačilo by pár laskavých vět,
Abych o životě opět hezky rozjímala…
Není proč…

Doveď mě nakonec cesty života,
hluboko, hluboko pod tento svět,
doveď mě tam, kde sídlí porota,
ať posoudí můj život pomocí několika vět…
A nechá mě jít dál…