Trn

Vzpomínám si, jaks mi vynadala,
že tě má zpráva vzbudila,
dál ptala ses mě tenkrát,
zda tě tak každý den budu štvát...

A dnes ty jsi opět,
ta kdo mě ve snech budí,
čas nejde vzít zpět,
a moje slzy studí.

Zas probouzím se s tebou,
i když věčně sám,
když od rána mi slzy kanou,
nesmírnou touhu mám...

Aby trn moje ruce políbil,
a z nanicovatýho srdce vylil,
ten zbytek citů, co tam věčně přebývá,
ostré střepy vzpomínek, které v krvi ukrývá.

O lásce a nenávisti.