Má duše.

Daleko od těla,
možná k nebi blíž.
Pořád si letěla
a snad letí i již.

Nechtěla žít životem,
chtěla býti svá.
Smutek uzavřel ji za plotem,
za branami zla.

Na řetěz ji uvázal,
okovy ji spoutal.
Že je jeho ukázal
a bolestně ji dloubal.

Bodal ji jehlami,
sliboval spásu.
Přiškrtil okovy.
Vzal ji všechnu krásu.

Nechtěla podlehnout,
bojovala sním.
Nechtěla ho poslechnout,
oddat se jim.

Nevěděla co má dělat,
chtěla jenom umřít.
Nechtěla se snažit zvedat
a nechtěla už žít.

Jak to s ní dopadne,
to bůh jen ví.
Snad ji jednou štěstí přepadne
a zůstane s ní.