Prokletý básník

Anotace: tak nějak to s nimi bylo? Ne?

Jak prokletý básník se temnotou prodírám,
a cigaretový růže házím k vašemu prahu,
z vlastní prázdnoty, zevnitř umírám,
padám ke hvězdám, na mléčnou dráhu.

Hledám dobrodružství,
bych krátil tu dlouhou chvíli,
co náleží lidství,
nebo tomu, když jsme ještě žili.

Skládám, nesmyslný básně,
nejvíce, když jsem nejvíc,
na dně.

Po světle toužím,
snad i na konci tunelu,
po opilé cestě kráčím,
kde chci, tam si ustelu.

Znovu a opět,
sebe do pekla pošlu,
minulost nelze zpět,
nevadí, když zas selžu.

Protože já nemám co ztratit,
když roztrhlo se mi srdce,
mohu už jen svůj dech marnit,
než umřu sám a trpce.