Obavová

Život se stáčí do jednoho kola,
když rázem naděje padá,
láme se ve mně stvol a,
černý květ uvadá.

V divnosti dní,
doufání,
v poslední.
vysvobození.

Odpusťte, už nejsem to já,
pokazím co se dá,
zranění má jsou hluboká,
bytost opovrženíhodná.

Já.. já... já...

Už asi neumím milovat,
ani dál někomu věřit,
sny nadále snívat,
či básně tvořit.

A tak dávno, tak dávno,
jsem neměl dýchat,
stálé ze dne na dno,
neměl bych utíkat...

A přijmout hrdě svůj trest,
že svět nade mnou nakonec vyhrál,
smýt v krvi veškerou bolest,
netančit s vámi bezcitný bál.