Světlušky

Prospávám slunce čas,
však oči nechci zavřít,
promlouvá ke mně vnitřní hlas,
že takhle jsem nechtěl žít.

A ve snech podivných,
tam světlušky rozháním,
pohybem prudkým,
k zemi je srážím.

A jejich světlo zhasínám,
nejsem tam sám,
a hle, proti mě se obrací,
údery mi vrací.

Ne, nechte mě být!
Nekousejte mi kůži,
utíkat, pryč jít,
zahodit zvadlou růži?

Nebo ji zkusit zalít?
Ale nevím, kolik vody mám,
kéž ve vědru, nějakou najít,
kde, když sám tak usychám?