Výčitka

Vyčítám si, jaký jsem,
nedokážu odhalit kus mý černý duše,
když jedem spolu metrem,
nasloucháš jen tiše.

A v zrdcadlech sleduju tvář tvoji,
nevíš ani, jak jsi krásná,
že ti to jen za to stojí?
Jsi tak čistá a jasná...

A já? Jen troska, existence zlá,
utápím se v myšlenkách,
jakou cenu to se mnou asi má?
snad odpověď je v slzách.

Vlastní odraz mě straší,
to se nikdy nemělo stát,
mám pocit, že z lidí jsem nejhorší,
když nemám ti, co ze sebe dát.

A minulost mě celou cestu provází,
tudy jsem kdysi jezdil s ní,
a nakonec stejně mi schází,
ač promarnil jsem už takových dní.

Jen tvé krátké objetí,
mi klid do srdce navrací,
kdy obavy a strach odletí,
a bolest se na chvíli poztrácí.