Jednou třeba už nebudem chtít mít se rádi
Jednou třeba už nebudem chtít mít se rádi
Byl to ten večer co chtěla jsem si povídat
Řekni,
co cítíš, když dýchám a přeci nejsem živá
chladnu jak rána
a večer co večer
o trochu déle se připozdívá
Řekni,
co bude, co až zjistíme že dávno pozdě je
a jestli bude to hřát
až poslední blízkost
popadá v závěje
"Snažím se nevidět
to dávné, co ztratili jsme
a co jiní stále mají"
kolik jen tíhy unese zem?
kolik promarněných slov
a smutků co studí
...
a kolik my dva ještě unesem?
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
čo keď.. čo keď... čo keď zistíme, že už je pozdě? tak to bolí... krásne napísané...
27.04.2012 13:52:53 | gallatea
Kdybych měla klobouk, smeknu nad smutnou nádherou pocitu utkaného z něžných slovíček... Nádhera! A nejen tahle Tvoje, líbí se mi, jak píšeš, přestože objevuju už jednou objevené :)
Strašlivě dlouho jsem tu nebyla (asi už jsem všechno vypsala), ale teď jsem si pročítala Tvoje moc milé komentíky (asi čtyři roky staré - děsí mě, jak rychle a jak moc člověk zapomíná!) a tak jsem si říkala, že se mrknu, co u Tebe nového... A ač to není zas tak úplně nové, je to moc krásné:)
01.03.2011 20:17:00 | Ollie
...když se ztrácí co pěkné bylo,je to to,co už se žilo
...je třeba sakypaky zabalit a naučit se znova žít ST
30.10.2009 09:54:00 | WAYWARD
