Vztek

Cítím tě, ačkoliv tu nikde nejsi,
hledám, tvou tvář ve stovkách jiných,
tak zoufalý připadám si,
a vlastní šílený smích...

Mi nepomáhá v zapomnění,
tam, kde na mě nikdo nečeká,
když projíždím stanicí poslední,
prázdnota nesmí být tak obrovská!

Marně dál hledám v životě umístění,
čekám, až dostanu chuť žít,
však pro mě žádných chutí není,
sám se sebou tu musím hnít.

Jen přikládám do kotle vlastní viny,
a duši svou v pekle pálím,
nesnáším, jak přežívám tu dny,
v životě mi vlastním.