Ve váze umírajících sedmikrásek

Když nebe olizovalo
nasládlé koruny jilmů
a čerstvé ostříhaná pole
natáčela kočičí hřbety
rozlámaným paprskům
hybernujícího sluce

uklidněná aromaterapií
chudokrevných sedmikrásek
uvězněných v pseudováze
z rezavé konzervy
od rajského protlaku

stříhalas fotky
v černobílou mozaiku
rozkradených vzpomínek
na vilné rty
tmavovlasých mládenců
jenž na příkaz času
obnažili dásně
a roztřesenými prsty
ukazovali na cizí děti
jako na svá
neexistující vnoučata

a jakmile vítr
vyťukal morseovkou vzkaz o nahé noci
do okenních tabulí

nechalas zapadnout
světlo svého života
za obzor
vykotlaného rána

nechalas utopit
jiskru svého bytí
ve váze chudobek
jenž na tvojí počest
naposledy zdvihly
květy
k bohu