Propast

Anotace: Člověk někdy naříká

Propast hluboká, úzká průrva mezi skalisky
upřený zrak k slunci a zhoubný žár,
rty – rozpukaná zem, krvácející z mnoha ran-
přinesli vodu na lžíci od kávy, co s ní minula cíl.
Na zápěstí usedla vosa, co chce, krást,
nemám nic –
padám, vidíš tu propast,
sluneční žebřík nedosáhl ke dnu,
mraky, ta chamraď nadělaly zlo.
Topím se, prosím, volám, já jsem!
Uragán přetrhl hlas.
Brázdy neoseté čekají, touhu drtí mezi zuby.
Máš čas, máš prokletý, zlomený čas.
Dohořívá den, zpívá umíráček,.
poslední stéblo napřáhlo paži,
drž se pevně, pevně se drž!
Zavírám oči, slyším znít chorál