Pohádková

Vzpomněl jsem si na pohádku,
co mohl jsem dřív číst,
o mně a o princencezně,
drak ji nechtěl sníst.

To jenom já.

Jaký to byl asi každý ráno pocit?
už si tu krásu nedovedu představit,
na její objetí se těšit,
z pohádek jsem krutě procit.

Z jejího pevnýho objetí,
se celý můj svět točil,
být s ní tak pár století,
nikdy bych ji nepustil.

A každý den chutnal tím kouzlem,
z jejích rtů a dlaní,
vzpomínám jak spolu jdem,
pak jdu jen vedle ní.

Její tvář v hněvu,
mi srdce na kusy trhá,
umřu tu sám v davu,
jsem ten co časem mrhá.

Tak na pohádky nevěřím,
protože mají šťastný konec,
den za dnem tu probrečím,
naplním sny prázdný hrnec.