Doufáš

podlomená kolena strání
krvácela do řek
poslední mízu stromů
a netknutých paraplat
srdčitých listů
z křídel poštolek
a dlaní pastevců
jenž nahlas počítali svá stáda
na jídelních lístcích
hostelů u křižovatek
kde nic
jen prochladlý motýl
uvězněný v alobalu
a bílé šaty nevěstky
pošpiněné ženstvím
a tvým pohledem
z útrob pšeničného pole
kde nahá
čekáš na svého malíře
na svůj akt
jako Minea na svého býka
a s rozpletenou mašlí
na oltáři tvých vlasů
doufáš
že tě začne mít rád
ač on je krajinář