Poslední nádech

Anotace: Tato báseň otevírá novou kapitolu a to "Trny osudu". Sama predstavuje životní pouť jedné osoby, od jejího počátku až konce. Básník se v určitých specifických okamžicí ocitá v postavení oné osoby s jejími pocity, činy, úvahami a východisky.

Sbírka: Tichá svíce

Vše má svou podstatu a pravý to důvod,
neboť život je jeden dlouhý průvod.
Život začne z nenadání,
někdo si přál vzácné to přání.

Život přináší nové to plody,
ještě kousek, jeden, dva, tři schody.
Cesta začíná prvním dětským dechem,
první list a silný kmen, ovát vlhkým mechem.

Nářek se řinul místností,
zněl úzkostlivě, plný bolestí.
Dvanáct měsíců a šest hvězd v šeru,
pět kapek krve stékalo bez úsměvu.

Nový život s krásným hláskem narodil se,
otevřel oči, rozhlédl se a probudil se.
Byl to chlapec čiperný a svěží,
snažil se utéct, ale pouze stěží.

Nemohl, byl malý a v objetí,
neznal smysl života, neměl ponětí.
Byl bezbranný, ale přesto nebyl sám,
nebyly to pomluvy, žádný to fám.

Slavili dlouho, plný štěstí,
kdo udeřil, kdo dal první pěstí.
Bůh ví, kdo to byl,
naštěstí nikoho nezabil.

Hlasivky skákaly ze strany na stranu
a stařec výskal: „Určitě přestanu!“
Nepřestal a já to vím,
ale nikomu to nepovím.

Dítě rostlo a s ním i potíže,
s jejichž silou nikdo nic nezmůže.
Mnoho chyb a vlastního provinění,
jenž se neobešlo bez zranění.

Poslouchat se mu však nechtělo,
bohužel zranění ukrutně bolelo.
Kapičky krve stékaly po týlu,
bolest proudila ovšem až nadmíru.

Cítil v hlavě ostrý bodec,
příliš brzo, ještě není konec.
Otevři oči a hluboký nádech,
necítím ho, nebyl ještě v zádech.

Někdo pohladil bolavou hlavičku
a setřel i tu poslední kapičku.
Pomohl jednou, ale nemohl pořád,
dobrý muž, žádný to neřád.

Rodiny stále držely pospolu,
a stařec se vyvalil z podstolu.
Mladý muž a mladá žena dívali se na sebe,
a každý z nich si drmolil mnoho pro sebe.

Poslední polibek znamenal konečnou,
a tím si předhodili poslední bolestnou.
Byl to konec velké lásky,
otevřeli oči, sundali pásky.

Chlapec netušil, co bude dál,
nepřestal, stále se smál.
Žena starala se o dítě,
bylo stále slabší a bez sítě.

Zde to právě začalo,
co to bylo, co mě proklelo?
Proč zrovna já, já to musel být,
nechtěl jsem moc, chtěl jsem jenom žít.

Je však něco, čemu člověk nezabrání,
i když se snaží s ochotou a bez váhání.
Bylo to malé, ukryté a ohrožující,
ano, jsem jeden z nich, další pochodující.

Dětství je jen počátek dlouhé to poutě,
hoď jej za hlavu a ukryj někde v koutě.
Zapomeň na minulost a pokračuj dále,
rozhlédni se dokola po celém sále.

Problémů bylo stále dosti,
přehlížet a nelámat své kosti.
Řekl jsem si a tak udělal,
teď jsem si uvědomil, jak moc jsem to podělal.


Samota, to bylo jediné možné řešení,
poslouchat to krásné tiché mlčení.
Samota má však i své špatné stránky,
doručila dopis na dno vnitřní schránky.

Nešlo to dál pokračovat, nešlo,
a přece jen z toho něco málo vzešlo.
Že by lék, či konečné řešení,
jež zbaví mě tichého to mlčení?

Doufám, že mě to probudí,
a mé tělo opět navnadí.
Cítím se lépe a jsem za to rád,
že si konečně mohu opět hrát.

Každý den se dobře bavím,
a nový příchod denně slavím.
V šedém dýmu ztrácím svou osobnost,
kazím se, je to tak, je tu má prohnanost.

Co dál, už to není, co to bývalo,
nemám nic, nic, co by zbývalo.
Zkusit něco nového, co pomůže,
co opět mě samotného přemůže.

Ne, nechci a nemám pádný to důvod,
proč ukončit už tak dlouhý průvod.
Vím, jak by to dopadlo,
nechápu, jak mě to napadlo.


Byl tu problém, jak jí získat,
nestačí si jen tak pískat.
Mám dobré to řešení, ale může ublížit,
nic moc nechci, chci se jí jen přiblížit.

Chci být s ní stále více,
to byla chyba, zhasla svíce.
Ublížil jsem, ale nemohu žádat o odpuštění,
umíral jsem měsíce a čekal na propuštění.

Chtěl jsem to ukončit, ale chyběl kus,
stále jsem si říkal: „Dělej, tak to zkus!“
Nezmáčkl, možná to byl boží hřích,
jež probudil ten kurevskej to smích.

Pochopil jsem, v čem byl háček,
bohužel jsem uchopil ten starý sáček.
Vrátit se tam, kde jsem skončil,
tam, kde jsem, se světem se loučil.

Mizí tím má pravá tvář,
pomalu si lehám na oltář.
Vrátil jsem se opět zpátky,
stále jen poslouchám ty vaše hádky.

Chci být v klidu a v pohodě,
a vše ostatní nechat náhodě.
Opustil jsem domov a mnoho lidí,
je tu někdo, někdo, kdo tu slídí.


Před sebou mám čtyři roky trápení,
něco se však změnilo, vidím znamení.
Je krásná, ale mám jí vůbec rád,
ne, nechci, nechci s ní být napořád.

Je to zvláštní člověk, ale není to ta pravá,
ví to hlava, ví to duše, neboť ta je ještě zdravá.
Srdce se nějak moc neprojevilo,
ale ani mě samotnému se neulevilo.

Ukončil jsem špatným směrem cestu,
konečně jsem svlékl, už tak těžkou to vestu.
Nechci to vidět a nechci to cítit,
neboť svíce vzplála, a začala znovu svítit.

Byl tu však někdo, kdo mi rozuměl,
i když fotbal hrát zrovna neuměl.
Byla to ona, dívka, jež mi pomohla,
a mou podlost a špatnost zavrhla.

Pár dní řeklo mi, co se v jejím nitru skrývalo,
chci to zpět, chci, jak to bývalo.
Něco nádherného, se ve mě zlomilo,
a v mém srdci se teplo prolilo.

Dala mi sílu pokračovat dále,
neboť vím, co chci a to neustále.
Chci ukončit to trápení, ale nemohu,
ani netušíš, jak moc rád jí pomohu.


Byl jsem šťastný, jako malé děcko,
nechci už víc, teď mám všecko.
Ona je to nejdražší co mám,
někoho takového už nepoznám.

Vzbudila mě a dlužím jí ranec,
díky ní, už nejsem zrádný to psanec.
Nikdy nezapomenu na společné chvíle,
šel jsem dlouho sám, nekonečné míle.

Byl jsem pohlcen její krásou,
jejím úžasem, její spásou.
Miloval jsem jí a srdce to vědělo,
bylo plné, nic víc už nechtělo.

Stalo se však, něco s čím jsem nepočítal,
přemýšlel jsem o tom, že bych se přepočítal?
Je čas navždy odejít do zapomnění,
stále jsem si opakoval: „Udělej to, nic to není.“

Uronil jsem jednu, dvě, tři slzičky,
uchopil jsem nůž, stékaly krve kapičky.
Po chvíli jsem necítil nic než bolest,
mizel slabý vánek a listů šelest.

Spatřil jsem tvář známého muže,
díval se na mě, stíral krev z nože.
Nedovolil mi vzít si život, neboť mi ho svěřil,
naštěstí viděl, jak nůž můj život měřil.


Dostal jsem se z toho, ale ne ze všeho,
nedýchal bych, necítil bych bez něho.
Co bude dál bez mojí lásky,
není slyšet nic, ani ty hlásky.

Jak mám zamezit odchodu,
když jsem také členem pochodu.
Každé ráno, když se probudím,
kus mě samotného uvnitř zabíjím.

Jak mám zabránit mým myšlenkám, abych se nezabil,
co mám udělat, abych se opět šťastný probudil.
Život můj už nemá smysl, proto musí to tak být,
chtěl jsem, ale už nechci, už nechci dále žít.

Vrátím se tam, kde jsem řekl konec,
alespoň na chvíli ukryji, ten ostrý bodec.
Změním svůj život a zkusím zapomenout na trápení,
vyhnout se citům, nádherné lásce a jejího zmámení.

Mnoho nových věcí jsem zkusil,
ale sám sobě jsem se zhnusil.
Proč nic nevidím, ale pouze zrůdu,
lístečky spadaly na spálenou to půdu.

Láska k ní byla však silnější,
a vzpomínky na ní stále krásnější.
Mluvil jsem s ní, ulevilo se mi a jsem za to rád,
je to ona, ta dívka, s kterou chci být napořád.

Bylo to však jiné, ale proč,
stále dělám chyby, spouštím kolotoč.
Cítil jsem se s ní, tak krásně a šťastně,
ale stále nevím, kdo jsem, kdo vlastně.

Slíbil jsem slib, jež jsem nechtěl porušit,
ale vlastním životem jsem se nemohl zaručit.
Můj život už pro mě nic neznamená,
pochybuji však, že někoho to poznamená.

Chtěl jsem jí dát mnoho ze sebe,
ale jediný pohled na ní a byl jsem bez sebe.
Něco se zvrtlo a přišli časy úzkosti,
jež zranili i krásné chvíle v její blízkosti.

Nechápal jsem sebe samotného,
často jsem se přistihl zmateného.
Dozvěděl jsem se, jak to všechno dopadne,
a proč mě často záchvat popadne.

Proč mi to jenom nikdo neřekl,
a v tutéž chvíli jsem na kolena poklekl.
Už bylo dost té zloby,
proč, proč jdou na mě mdloby?

Obraz mizí někde v dáli,
ještě před chvílí tam přece stáli.
Mnoho času už mi nezbývá,
život můj se krátí a pomalinku ubývá.


V těžkých chvílích jsem si vzpomněl, co jsem slíbil,
neboť se vrátil ten pocit, ten co se mi tolik líbil.
Nenávidím za to sám sebe,
mrzí mě, že jsem ztratil dokonce i tebe.

Ublížil jsem jí víc než dost,
teď je důvod, proč přelomit mou kost.
Já jsem důvod jejího trápení,
přišel čas mého života zkrácení.

Nemohu už pokračovat dále,
zklamat a ubližovat jí neustále.
Musím to ukončit jednou provždy,
srdce to bolí, ale zůstane v něm navždy.
---
Nebýt mého narození, nikomu bych neublížil,
nikdo by se netrápil, nikdo neplakal a nikdo nepřiblížil.
Mám na výběr ze dvou možností,
mohu si za to sám, svou blbostí.

Čekal jsem na konec, který přišel,
někdo mě vítá, ten hlas už jsem slyšel.
Nemám nikoho, kdo mi pomůže,
je pozdě, nikdo nic nezmůže.

Už nemohu dál dělat z vás vola,
konec legrace, už žádné hola, hola.
Odpusťte mi, neboť já vám odpouštím,
vím, udělal jsem mnoho chyb a já to připouštím.

Zhřešil jsem a Bůh mě za to potrestal,
pokaždé jsem utíkal a nikdy nepřestal.
Nakonec jsem sám sebe dohonil,
a černé paní jsem se předhodil.

Neskrývám city, nýbrž vás prosím,
je těžký, ten kříž, jež stále nosím.
Odpusťte mi, protože vás miluji,
už nikdy neublížím a nezklamu, to slibuji.

Vybral jsem si sám, jak to chci ukončit,
stékají poslední slzičky, musím zpověď dokončit.
Miluji vás všechny a miluji onu dívku,
poslední doušek, odložil jsem slívku.

Musím zapomenout a totéž chci od vás všech,
neboť mi bude smutno beze všech.
Před tím, než se probudím,
ještě naposledy se pomodlím.

Máš pravdu, sice v Boha nevěřím,
ale udělám výjimku a pro dnešek uvěřím.
On jediný ví, čeho jsem se skutečně dopustil,
a proto doufám, že mnoho dalších i on mi odpustil.

Sbohem mí přátelé, má překrásná to lásko a sbohem krutý to světe,
shledáme se spolu v nebeském to ráji, kde pouze jen jedna růže kvete.
Nebeská náruč se otevřela a já opouštím vás,
odpusťte mi můj útěk, je konec, miluji vás.“