Bezejmenná

Opět píši a ze stejných důvodů,
opět chci ublížit, ačkoliv nemohu,
zmítám se ve svých myšlenkách,
přešlapuji na miskách vah.

Jako středověký otrok na pranýři
a jako pouhá troška drobků na talíři,
ubohý vor na širém moři,
kousky mé duše do tmy se noří.

Prosím o odpuštění nikoho
a věřím ve všechno i nic,
krmím svou fantazii bláhovou,
bořím se čím dál tím víc.

Už vidím dno bezedné té studny bolesti,
a známé tváře mávají na pozdrav,
zaplatím za všechny marnosti,
za lačné zástupy hrnoucí se z poprav.