SAMOTA

Život je příliš krátký,
schová se naděj pod víčky.
Už není cesta zpátky,
ublížit mohu slovíčky.

Pod maskou tiché lehkosti,
co mučení se podobá,
přebývám v temné pevnosti,
kde slavnost už se nekoná.

Stesk vpil se do kůže,
poslední kapka krve uvadla,
já potápím se do růže,
co právě na zem upadla.

Oko se chvěje prázdnotou,
ticho křičí mi do uší,
smutek se žení s nicotou,
to svazek je bezedných duší.

Potichu přichází lehký žár,
snad lepší je schovat dlaně,
než prolhaných skutků cár,
bolestnou silou vzplane.