Touha po svobodě

Už slyším hranu, jak zvoní v tichu.
Žalostné AVE zvučí v temném prázdnu.
Jsem jako svíce, téměř celá, se zdravím v duchu,
však v malé skříni uzavřená, oheň se dusí.
Z nebe čeká tu spásnou, záchrannou manu,
plamínek váhavě plápolá, nezhasne! Chce žít! Nechce! On musí!

Na srdce tlačí železné okovy,
duše se bouří, tělo však svírají čtyři stěny.
Proč jsem jako kůň, jež nesmí rozeznít své zlaté podkovy?
Zamknutý v místnosti od níž klíče jsou ztraceny?

Chce se mi běžet, křičet, odehnat noc a dohonit den!
Otevřít skříň a nakrmit svíci přívalem vzduchu!
Rozkopnout dveře a vyběhnout ven!

Namísto toho však na srdci známé okovy,
nohy i ruce spoutané těžkými olovy.

Plamínek uvadá, byť knot je ještě dlouhý.
Smuteční AVE mé úmrtí předem již hrá,
tělo je živé, ale má duše umírá.

V hlavě mám přání, sny, nesplněné touhy!
Zbavte mě řetězů! Rozbijte stěny!
Otevřte okno ať můžu dýchat.
Nechte mě rozletět v světové strany!
Proč nesmí tahle holubice létat?

Nic. Prosby nevyslyšeny.

plamínek hasne

hasne

hasne

a svíce?

Už navěky zůstane téměř celá.