Mlčící skály

Vysoké,hladké bez jizev a šrámů
stojí v krajině tiché, mlčenlivých Králů.
Já duši jsem jim dala a nežádala odměnu.

Já pevným poutem jsem se připoutala,
dala jsem vše co jsem měla
a zůstala mi jen stará lana
a smutná duše do pavučin zamotaná.

Proč? Proč mě vysoké hory tak mučí?
Místo odpovědi padá kamení a velikáni mlčí.
Třeba ještě někdy vstanu a projdu jejich tichou branou.

Teď se však moje smysly ve tmě krčí,
oči pláčou a rty šeptají nashledanou...