Vysněný přibližování

Kolikrát potřebuju stéci
z těch udusaných průdušků
a tak moc utéci
ze zasukovaných snůšků,
proč jen jsou tak dalecí
a já jak zavinutí šneci
v konečcích potrhaných růžků,
prosím, jak jen z nich utéci…

Kolikrát pomalu je vystrkují,
to každý dotknout se neváhá
a vůbec se nezdráhá
způsobit pichlavé pocity,
bezcitně sahá
a tak zase
na věky zpátky do ulity…

do podlah samotného dna,
kde střídá se den s nocí,
někdy třeba dva dny světla,
někdy zas týden tma,
co omylem se střetla
s návaly ustátých bezmocí.

Kde slunovrat se prolíná
s mimozemskou rovnodenností,
to na jedné se štěstím rozpíná,
odpoutává ze zamlklostí

a na druhé uvnitř zaduní
v nitkách planetária,
smutek zavléká do odsluní,
daleko od bran perihélia,
pravidelně vyhání
ke stínům na zdech
a navádí po cestách
nezastavitelnýho vzdalování
od všech…

Kolikrát
chci zase vylézt
…