Momentální samota, nicota

Nic mě nebaví, nic nemám rád,
už nevím co znamená "kamarád".
Můj život je jak popel, to jistě,
popel bez uhlíků - vyhaslé ohniště.

Můj svět - můj pokoj a postel jen,
nevím, kdy jsem se naposled dostal ven.
Pokoj se zbytkem jídla a pití,
zlomek věcí potřebných k žití.

Nejspíš čekám, na jistou osobu,
v niž bych viděl psychickou podobu.
Někoho, kdo by mě pochopil,
vyslechl, za ruku uchopil...