Anotace: Už jste se někdy cítili podobně?
Moje tělo pláče steskem,
duše bolí, mizí smích,
můj život jak „odraz ve skle“,
ztrácí se jak loňský sníh.
Radost, touha, „slzy štěstí“,
jsou už nenávratně pryč,
pořád žiju na rozcestí,
k radosti mi chybí klíč.
Nikoho už nepotěším,
lidé straní se mi jen,
bol v sobě a smutek řeším,
je to jak „ošklivý“ sen.
Někoho jsem zklamala já,
jiní asi chtěli víc,
omluva je bezvýznamná,
nezbylo mi vůbec nic..
Skončím brzy někde stranou,
pohlcena černou tmou,
oddělená pevnou branou,
kam už lidé nemohou.
Ta představa moc mě trápí,
myšlenky mě zrazují,
slzy moji tvář teď zkrápí,
nikdo mi nerozumí.
Jednou přijde hrdina, co hradby strhne
A Slunce zase zasvítí do temných uliček bolu
Tvá bytost se po hlavě do života vrhne
Minulost bude zapomenuta, bude ON a ONA, spolu ...
Nezoufej, neplakej, svět není jen zlej,
znám ty dny zoufalství, kdy není Ti hej,
ale ... bude líííííp ;-) Nebooooj
...Za chvilku začne nový den ... a v něm je nová naděje ...Tak se usměj ... Vidíš? Jde to ...
22.11.2010 01:31:00 | Bambulka
ta je krásná,smutná, ale opravdu krásná, fakt dobře napsaná,máš to v ní opravdu dobře vystižené
21.11.2010 19:21:00 | Anjesis