Poslouchání ticha

Když hadi se líně plazí po flašinetáři,
jak chapadla smutku po prostých lidech,
během momentu všechen kyslík vypáří
a tělu tak ztěží každý náročný výdech…

Když vrba své větve ve vodách máčí,
jak řasy hledající ve svém rosném bodu,
na tenkých koříncích tolik toho vláčí,
od minulých dnů až k samotnému zrodu…

Když ryba zoufá do schránek lastur,
jak ve zdech rezonuje neztlumitelný hluk,
sílí a zabodává se pod hloubky kúr
a trhá v nás i ten nejposlednější souzvuk…

Když ručička obkresluje kola stále rychleji,
snad k pouhému zastavení nezbylo nic,
jen pořád hádky a křik ve vlnách peřejí,
jen pořád spěch a v myslích uzlů na tisíc…

Tak už prosím zhasni,
jen ty hvězdy svítit nech…
vždyť jsou přece krásní,
myšlenka se slovem…ve stínech…

Tak už prosím zhasni,
dřív než probudí se východ
a inkoust zbarví doběla,
dřív než se vyjasní…

Tak už prosím zklidni
tu vlající třásni…
Zase bych si jednou chtěla
…poslechnout ticho…