Pro tebe, dědečku

Chybíš mi...

Ta slova nedokáží popsat bolest,
skrývanou a tím silnější,
ačkoliv se snaží,
i když mě všichni konejší,

stále vidím tvoje vrásky,
ty léta zapsaná do tváře,
ty největší krásky,
které již neuvidím.

Pláču,
i když se mi vybavila hezká věc,
taková vzpomínka,
o tom,
jak jsme si porovnávali mateřská znamínka,
a smáli se jako dva blázni.

A jindy,
se mi vybaví jiná,
jak mě taháš z postele,
protože jsem líná.

A za moje zlobení,
mi bylo větším trestem,
když mým společníkem,
bylo tvoje mlčení.