Moře slov
a čas stejně si plyne dál
Ze zhýčkané naděje
postavila jsem nám pomník
V koupelně
pod zrcadlem
Usnulo na pár let
mé bijící srdce
Prosím
vzbuďte ho až bude po všem
Méně je někdy prý více
No, to jsi se asi spletl, kamaráde...
Vzdali jsme naší lásku
pro tvůj pocit
A se samotou za zády
odstřeluji ty moje vzdušný zámky
A to tvoje prokletý ticho
bolí víc než tvá slova
Do kufrů sbalím kromě spodního prádla
i svoje city k Tobě...
Chtěla jsem něco opět trochu jiného, a přesto je v tom kus mojí osobnosti, byla bych raději kdyby to byla jen posraná fantazie....bludištáku si cením :)
31.08.2011 17:55:00 | whiolet
Márci bože nééé telenovela néééé. Ah jo, soucítím s tebou je to prostě v prdeli,ale nejseš na světě sama,ale vím jak to bolí neboj,moc dobře si ten pocit vybavuju....a to je trápení jako svin. K básni: napsané jinou formou než tě znám,že to bylo takhle spojený najednou,ale tobě slušej všechny formy co si budeme povídat...opět metafory,které by mě v životě nenapadly,no prostě plnej koš bludištáků a basta fidly.
31.08.2011 17:52:00 | ECHO PARAZIT
..krásně jsi to popsala..hořkost..vztek a smutek...jde to na dřeň a to já mám ráda...ale je cítit jak to bolí....a víš co? ...ty city k němu si s sebou neber...
31.08.2011 16:13:00 | Noc17