Kmet

Při západu slunce s múzou se líbáš,
ráno se probudíš a byl to sen.
Krásnou noc, na které létáš,
vystřídá smutné ráno, šedivý den.

Pak havranů se zeptáš,
co dnes budeš dělat je.
Pouze větru svá přání šeptáš,
do mokré trávy uleháš, na studenou zem.

Na papír píšeš otazník
a tuží bodáš do srdce.
Do tvého nitra padá sníh,
zasypává vzpomínky, už to tak bývá přece.

Podívej, v ruce třímá kříž
pod bílou kápí moudrý kmet,
až jej potkáš důvod bytí pochopíš,
poznáš, že bílá bez černé nestvoří svět.
Nitky se proplétají, to už znáš
a smutné oči líbat bys chtěl.