Dialog s větrem na všední téma

Anotace: Tahle básnička není nic nového pod sluncem, tak mě za ni nekamenujte. Upřímně mi bylo líto toto klišé smazat, tak jsem je sem dal.

Vítr se opřel do větví
a hladí zdivo fasád.
Vždyť co je pravda už svět ví
a já bych ji chtěl nasát.

Vítr mi šeptá ze hloží:
"Dnes se lež s pravdou potká,
jednu z nich zlatem obloží,
z druhé zbude jen fotka.

Co pět let takto děje se
a vždy na stejném místě,
pak končí všechna recese,
byť rvou se ty dvě čistě."

Ptal jsem se větru rozčílen,
zda pravda přemůže lež.
"Ne, od těch dob, co šumí len,
tak už to, kámo, neřeš!"

-Řekl mi celkem bez debat,
já už se na nic neptal,
přemýšlel jsem, zda mám se bát
toho, co mi pošeptal.

-----------

Vítr si zpívá s oblohou
o strašném, krutém boji,
lži leží růže u nohou
a pravdě pohřeb strojí.