Záhada

Anotace: představa: lidé v kloboucích a kabátech, jdoucí na ulici v dešti, mají skoněnou hlavu a jsou bez obličeje; a dny, na které si už nikdo nikdy nevzpomene

Byl jsem tam. Stál jsem v nápadném ohromení
a díval se.
Na ty roky
a na lidi.

Chodili bez výrazu ve tváři,
kdybych spatřil jejich oči,
byly by prázdné -
jen černé otvory.
Snad mě neviděli
nebo nechtěli vidět --
ani znát.
Byli jak stíny -
bez výčitek a strachu
dopadaly jejich kroky na zem.
Nedobral jsem se konce
při počítání jejich tajemství.
Nedobral jsem se začátku
při volně plynoucím sledu
jejich krásy.
Šli v kapkách deště
a mlčeli stojícím tichem.

Kdybych spatřil jejich dny,
byly by temné -
jen matné kontury.
Snad mě míjely
nebo musely míjet --
nebo se vyhnout.
Byly jak záblesky -
bez naděje a celku
dopadaly jejich skutky.
Nedobral jsem se konce
při počítání jejich tajemství.
Nedobral jsem se začátku
při marné ohlédnutí
za prvními dny.
Šly v bezpečné vzdálenosti
a mlčely hrobovým tichem.