Smutná dívka

oči zahalené tmou
šaty posete černotou
rude skvrny na rukou
cítí těžkou hlaavu svou

pokoj s okny bez světla
jen můra jimi prolétla
podlaha měka jako mech
slyší každičky svuj dech

bez přatel a bez rodiny
děla sobě hospodyni
smutek nese na tváři
slunce před ní nezáří

v letním horku u prahu
nežada si potravu
smutkem tváře zahalene
tělo ve stín položené

ma teď stejně jako umrlec
pokoj svuj s mřížemi jako klec
usta něma mluvit chcou
že tuto samotu již nesnesou

přátelé ji opustily
své kořeny smutku zapustily
ma tělo bez ducha co nic nevidí
jenž za nic již se nestydí

sama opuštěna jako vyvrhel
duši svou poslala do pekel
lasku nema city nezna
lidmi byla zavržena...