Černé slunce

když jej vidí nad hlavou
dostanou chuť toulavou
zvířata sve hlavy sklání
pokorně se smutku klaní

do Tena zahalený pokoj
na světě zastaveny rozvoj
jako ruka bez prstů ho svírá
vtahuje ho jako černá díra

slzy na černou zemi kanou
zalévají růži planou
když spatří oči černou tmu
do víček utečou jako do domu

strach jenž jímá srdce všech
a ticho v němž slýcham můj dech
jako nůž k srdci pronikne
a nejeden zvuk při tom zanikne

jako jednooký u slepých král
život stojí ale stejně plyne dál
utichají i hlučné droboty
a v tichu stojíme, jen já a ty...