...u hrobu stojí
dívka nebohá
šeptá a prosí
je tolik zmatená
do vázy vkládá
rudou růži
prsty předčítá
co mrazí kůži
písmo zlaté
vyryté v mramoru
po kolikáté
už hledí nahoru
zapálí svíčku
líbá ten plamen
a k malému sklíčku
zašeptá amen
za nehty hlínu
na hlíně krev
v temnotě stínů
slyší svůj vzdech
anděli vem si ji
šeptám mu potají...
ať ji to nebolí...
Super!!!
04.07.2006 16:45:00 | Isabella Monvoisin
dítě, jsi fakt dobrá. sice, řekl by člověk, na tohle krásné teplé období se takový styl nehodí, ale mně to prostě bere. fandím Ti!!! ;-)))
04.07.2006 09:45:00 | Martyn
Skvělé dílo! Před nedávnem jsem napsala něco podobného - to jsem měla hodně velkou krizi, ještě , že jsme to tady ještě nedala!Aby si někdo nemyslel že opisuju:-))))))) Ne , vážně, je to moc pěkné, sice smutné, ale takový je život!
27.06.2006 18:35:00 | Gabrielle Taroka
děkuji za komentářík, potěšila by mě i ev. vyjádření v %. Pěkný den Tobě.
26.06.2006 12:26:00 | ni.va
Je to krásné...jen možná trochu skřípe závěr...nicméně to já znám...u každé mé básně mi to někdo tvrdí :))
24.06.2006 12:30:00 | Ayla