Zachytit bych chtěla
všechnu tu bolest ve mně se dějící,
kdybych jen směla ukončit
smutek pomalu se probouzející.
Znovu jsem to udělala, znovu,
jako již předtím mnohokrát
a dále zraňovat se mohu,
každému se to může stát.
Volám proto o pomoc tebe,
drž mě a objímej,
z té hrůzy na těle mne zebe,
drž mě v náruči a se mnou rozjímej.
Ztratila jsem sebe samu,
nejsem k nalezení, hledej mě, prosím,
v duši slyším nářek, křik, pláč a hanu,
na ústech tvé jméno stále nosím.
Plazím se a cítím vzduch brázdící tento svět,
myslím, že ve dví se zlomím každou chvíli,
uklidnilo by mě slyšet pár vět
a cítit to že jsme jednou žili.
Mám však neblahý pocit který sžírá mne,
že udělám to zas a znovu,
ublížím si na těle, duši
a proč ne? Vždyť mohu…
jo, tady rýmuješ tak nějak zvláštně ... ale jestli je ta báseň o tom o čem myslím ... tak tě chápu ... a je to pěkný ... pak pokecáme ... zatim paiky ...
13.08.2006 20:21:00 | Miro Sparkus
Nemůžeš :-) jestli ses tak cítila, tak doufám, že už je líp, jinak za 1 přirovnání, jen méně násilně rýmuj.
09.08.2006 08:40:00 | Jahudkka