Náhrobku na povel...
Náhrobku na povel...
která mi zbyla
lehká jak rýha na nýtku
který jsem roztavila
v plamenu svíce
pohladit čáru života
a vědět že už nejsi
v tu ránu se peklo rozpoutá
uvnitř mé duše kdesi
bolest stupňuje se více
tiše jak na povel tvůj tu stojím
kytici na náhrobku upravím
když do snů se mi vplížíš
a já už jedno vím
už nikdy mi neublížíš
přece se ale bojím
...minulosti
Komentáře (5)
Komentujících (4)
Doporučit
TiskAch malý Jatsíku, člověk občas stojí na rozcestí a musí se dát jednou s cest.
Ty jsi si vybrala, tak neplač a jdi.
Máš v sobe něco úžasného, nádherného, jsi krásný člověk.
Tak se usměj.
Posílám kouzlo malých, nezbedných pusinek.
20.11.2006 17:56:00 | kouzelníček
Reakce - koukni se do všech svých komentářů...
10.11.2006 11:01:00 | smudlinek
každej je strůjcem svého štěstí nebo neštěstí. Nic si nevyčítej...
10.11.2006 10:45:00 | mamina
no teda:) musím přiznat že minulost se v lihu utopila opravdu, chodilam jsem s ním rok s alkoholikem mladej kluk hodně nemocnej, snášely jsme hlavně to zlý dobrý jsem si jen nalhala píchala jsem mu inzulin, zvládala epileptický záchvaty až přišel čas kdy jsem se musela rozhodnout jestli se nechám stáhnout do té špíny k němu nebo uteču, kdo uteče vyhraje, jsou to tři roky už co jsem od něj utekla a on mi pokaždé vyčítal že kdybych to neudělala nestal by se z něj bezdomovec, pracoval by, nechlastal, jsem možná bláhová ale takhle ne, ale vždycky když jdem ho třeba jen zahlédla nohy mi zkameněly, mozek zoufale prosil srdce abych utekla daleko daleko, a pak si jednou jdu po nádraží a na zemi věnec s jeho partem a sbírkou od bezdomovců, stála jsem tam dlouho, za čas jsem zjistila že byl opilý, dostal záchvat a bezdomovci ho tam nechali umrznout bez pomoci, možná by se to nestalo, možná bych tam byla s ním a možná ....možná...doteď mě honí ve snech, každý asi máme tu svoji bolístku...
10.11.2006 09:27:00 | Jats
Neboj, holčičko, právě jsem tvou minulost naložil do lihu a už jí jen vystavuju v bezbolestném muzeu.
10.11.2006 08:48:00 | smudlinek