Melancholie

Jak tady tak sedím sám,
melancholii propadám,
necítím žádné vůně,
sám tady v písečné duně
sedím.
Nevidím žádné barvy,
výkřiky, jak rány bičem,
jak dělostřelné salvy,
kterými jsem stále ničen,
slyším.

Noc sleduje mne shora,
tisíc zlatých očí volá
ať přistoupím k nim blíže,
pak nemusí na mne shlížet
z nebe.
Mám poslechnout a jíti
k jejich lesklým očičkám?
Nebo se smutkem zpíti
a dáti volnost slzičkám
z sebe?

Jdu!