VAGÓN

Stárneš jako odsunutá kolej
ponurého prošedivělého nádraží
kde pražce porůstají mechem
a v ústraní temnoty
pod blikající lampou
za hemžení šumu křídel smrtihlavů
odpočívá skřípavým hlasem
opuštěný rezavě unavený vagón

a vněm přespává samota
schoulená v zátiší noci
a zaběhlé kočky
tu půlnoc mrouskají
když měsíc prosakuje siluetou
jako déšť
co odřezává
pomalinku a s přesností
poslední zbytky
těchto kdysi nádherných,dřevěných
ale už časem prohnilých lavic

a v poločase rozpadu
pyšně hyzdí okolí
když vypráví
jak vozíval generály a prezidenty
co předčítali mu bulvární plátky
a polévali sklápěcí stolky
horkou voňavou kávou

když rokovali a debatovali
nad smyslem a existencí světa
proč právě lidé
a ne věci kolem rozhodují
kdo bude žít!

A kdo patřit do starého železa!