Stín měsíčního kamene

Já spatřil Váš stín,
ale už jsem neplakal,
východ slunce vryl vzpomínku,
na dny před zrcadlem,
kdy konečně pod nánosem prachu se
            roztříštilo. 

Já spatřil Váš stín,
nemohl jsem už k světlu blíž,
jen natáhnout blíže k svíci dlaně,
nechat hřeb jimi projít,
kdy konečně pod nánosem slov do rukou se
            noří. 

Já spatřil Váš stín,
pod vyhaslou lampou slunce,
kdy už jen setmělé nebe zní Lunou,
v místech, kam jen pírka andělů mohou,
kdy konečně pod svoji tíhou k peklům se
           navrací. 

Já spatřil Váš stín,
a to bylo vše, co se dalo udělat,
v záblescích svítidel ztracených aut,
kdy po zebře snaží se rychle plout,
a Vaše nohy zůstávají pod nánosem už
          navždy stát. 


Já spatři Váš stín,
v náhrobku měsíčního kamene.