Jak jsem zemřel v poušti

kroky mě vedly stále dál

jen oči nevěděly

chtěly

ale ten žár to slunce kruté

spálilo obzor

a z vyhasnuté duše

prchla naděje

 

..tou cestou nechci jít

po proudu řeky žhavé

co stéká z kopců

a koryta jsou malá

hráze nedočkavé

 

..počkám si ve stínu

tam kde se skály loučí

dříve než přejdou v tichou poušť

kde bodlákům se hrdě daří

kde koně do písku se boří

kde zlato ztrácí hodnotu

tam odložím za první dunou

kde supi vládnou

samotu

 

..ty dny jsem nepočítal

jak obraz v dešti se mi slily

a voda na obzoru ač se zdála blíž

stále stejně v nedohlednu

a kříž co moje záda k zemi tlačil

ztěžkl

..prosil jsem cizí bohy rodnou řečí

sliboval věčnou pokoru

dýchal horký písek

plakal smutkem

hleděl k obzoru

 

..pak už jen bílé světlo

po něm nic

a naposledy nadechnout se

z plných plic, však cítím jak mi hoří

studny prázdné

zaváté

..

vznáším se nad svým tělem v bezbolestném bytí

a nemám nač se ptát

je mi dobře čas se ztratil

a kde dřív plynul nutil k spěchu

náhle nevítán

..

pozoruji své nebytí  a navzdory tomu

jsem plný vřelých úsměvů

a ten klid co prostoupil mým tělem

chci mít rád

 

..

zemřel jsem nečekaně

u hradeb ztraceného města

a v pěsti svíral pramen

vlasů tvých