Krajkoví vzpomínek

Slzy jsou křehké jako krajkoví upředené ze vzpomínek


Nakolik je lidské tělo přizpůsobivé
změnám?

Těm zásadním, života-měnícím.

Občas si pak člověk připadá,
jakoby byl pouhou jepicí.

Narodit se ráno
a umřít zase navečer.
Jakoby každou vteřinu
můj život rozhodl se měnit směr

ráno se shlédnu v zrcadle
a nepoznávám vlastní tvář.
Jsem tohle všechno já?

Já přeci nejsem lhář.

Někde pod velkou vrstvou izolepy
se skrývá ukřivděné srdce
bije trochu nepravidělně a ignoruje svědomí

copak já vidím víc, než nevidomí?

dívám se na svět
skrze tlusté upatlané sklo
a překrucuji skutečnost

nechávám se izolovat
od světa
i od sebe

nepatřím nikam, ani nikomu

snažím se nepodléhat trendům
a vyšlapat si vlastní stezku

... jen občas trocha stesku
po domově a jistotách
mi na chvíli,
jen na malou chviličku,
zabarví svět došeda

já pak tou šedou oblohou
posílám zprávy
šeptané do mlhy

bij do mě, jak se ti jen zachce
protože já se nedám
víš?

jen díky ranám co jsem si sama zahojila
jsem teď zase o trochu silnější

asi netušíš
že nenechám se zmást
marnými lacinými gesty

pravdu vyčtu vždy
z pohledu očí
které mi dávají nahlížet do nejtajnějších skrýší (mého?) nitra

ty potom hledíš
do mých dvou temných neprostupných jezer
a trochu závidíš.

Asi proto, že nevidíš.

Nevidíš
mou duši, jak zcela nahá
na samé dno si sahá

na samé dno myšlenek
a odpuštění
a veškerého citu

na počátek
samotné existence
propadá se a pak se proplétá
jemnými vzpomínkami
až k okamžiku, kdy poprvé zazařila hvězda

a pak má duše pláče
jen aby slzy s nocí mohly zase odejít

Proplouvám skrze naše mraky
a nikdy nechci zapomenout
kdo jsem
a jaká jsem

Jednou

chtěla bych se vrátit domů
a rozpomenout se

proč se má duše narodila.