273. Černá hodina

Bouřlivým deštěm bičován do čela
zmoklý šat,
a promáčené boty,
z rozbouřené sloty,
touha lhát,
duše má ale lživé světy znát, nechtěla.

          Kapky deště, jak rosa oděná krví,
          červené kroupy,
          útočí na bolavou kůži,
          ve rtech zahryznutou růži,
          kol sebe sloupy,
          jak za slávy Říma, kde otroci trpí.

Otrokem srdečního svalu ses stal,
svoboda zdechla,
jak pouliční kočka,
pohasla svítící očka,
sotva se nadechla,
i tebe tvůj zrádce zakrátko sťal.

          Srdce tvé jako zvon na radnici,
          hlasitě zvoní,
          jak telefon před sto lety,
          nebo pouliční kastaněty,
          krev svěže voní,
          když skok, let pád, rozbil sis makovici.

Proč jsi se musel stát obětí sebevraždy?
Bolest neodešla...
Srdce zradilo tě,
z mostu shodilo tě,
černá smrt prošla,
teď si tě bude brát.
Navždy.